Samotářské dítě: Introvert od narození nebo ho šikanují?

Na rozdíl od těch drzých, spontánních či hyperaktivních ďáblíků, se kterými si někdy ti druzí rodiče neví rady, vám připadá, že mít takové dítko, jako je to vaše, je přímo dar. Jenže tuto dětskou nesmělost, byť dost často považovanou za přednost, byste neměli nechávat dlouho bez povšimnutí.

Introvert nebo extrovert?

Co si vlastně všechno pod pojmem „samotář“ představit? Typologii lidí rozdělenou na extroverty (lidé orientující se především na vnější svět) a introverty (lidé, kteří se zaměřují na svět vnitřní) založil už na začátku 20. století švýcarský psycholog Carl Jung a skoro každý ji zná. Samotářské děti tedy zcela jistě spadají do kategorii introvertů. Introvertem se člověk nestává, ale tím se narodí. Jako rodič si toho nemusíte v prvních letech života ani všimnout, introvert se vyznačuje tím, že komunikuje výhradně s několika málo lidmi, k nimž má důvěru a kteří ho nemohou nijak ohrozit. První náznaky samotářství přicházejí později, kdy začíná dítě chodit do školky nebo se začíná stýkat s cizími lidmi. Dítě si rádo samo hraje, hodiny si vydrží jezdit s autíčkem nebo si hraje na vaření. V době nástupu do školy to ale ještě nemusí nic znamenat. Může vás to sice trochu znepokojovat, ale nemá smysl jej do ničeho nutit. Ovšem později už k potížím dojít může. Oslabují se vazby na rodiče a vzrůstá potřeba vztahů s vrstevníky. Tehdy se rozdíly mezi introverty a extroverty prohlubují. Introvertní dítě nemá každý týden jiného „nejlepšího“ kamaráda, nevyhledává větší kolektivy dětí, při veřejném projevu ho ostatní umlčí, a nakonec ztratí i poslední špetku odvahy vyjádřit se vůbec.

Hrozí nebezpečí?

Být sám samozřejmě není pro vývoj dítěte dobré. Sociální kontakty a komunikaci potřebuje každý člověk, a dítě obzvláště. Na druhé straně být stále „někomu za zadkem“ také není ideální, i malé dítě občas potřebuje svůj svět, do kterého může utéct. Někdy může jít jen o přechodné období, které může pominout, někdy je prostě dítě jen tak trochu samotářské a rodiče by to měli akceptovat. V jiných případech jde třeba jen o nesmělost, která může souviset s nízkým sebevědomím. Pro rodiče pak platí základní poučka: Nevytvářet dětem situace, ve kterých se necítí bezpečně. Konkrétně to třeba znamená, že na narozeniny syna nepozvete všechny sousedy bez ohledu na to, zda se s nimi dítě zná či nikoliv, ale jen jednoho nebo dva kamarády, se kterými se cítí fajn. Nenuťte dítě do kolektivních sportů, ale přihlaste ho tam, kde je jen jeden spoluhráč, na kterého si může zvyknout. Podle psychologů je důležitá metoda postupných pomalých kroků, na něž můžete jako rodiče nabalovat další.

Příliš nadané nebo šikanované dítě

Dítě se může chovat samotářsky proto, že je výjimečně nadané. Bývají to děti s nadprůměrně vyvinutými schopnostmi v jedné oblasti intelektu, ale zároveň jsou to oblasti, které prostě do dětského světa nezapadají. Pak je dobré vyhledat psychologa, které odhalí schopnosti vašeho dítěte a možnosti, jak se zapojit do kolektivu, který by jim vyhovoval. Jindy začíná být dítě samotářské bez předchozích projevů a důvodem může být nějaká vnější událost, hádka, rozvod, změna bydliště, školy, přestup do jiné školy, špatné známky, ztráta kamarádů ale třeba i školní šikana.

Rady autorek:

Jak pomoci nesmělému dítěti?

• Hlavně mu naslouchejte a snažte se ho pochopit
• Povzbuzujte ho, aby otevřeně mluvilo o všem, co ho trápí
• Nepřerušujte ho a nemluvte za něj
• Nesnažte se jeho pocity „opravovat“ a nepochybujte o tom, co vám říká
• Neznevažujte a nezesměšňujte, dávejte najevo souhlas

Rady maminek a tatínků:

Maminka Karolína (36), dcera Nikolka (5)

Nejdřív jsem byla docela ráda, že je Nikolka tak tichá holčička, že nezlobí a že si sama hraje se svými panenkami. Jenže pak přišla do školy a po dvou měsících to začalo být nápadné i paní učitelce. Nikolka odpovídala jen když se jí učitelka na něco zeptala, nehlásila se, nebavila se se spolužáky a pořád si od ostatních odsedávala. Paní učitelka nám doporučila, abychom navštívili psychologa. Bohužel u ní diagnostikovali Aspergerův syndrom, jednu z forem autismu. Pokud se vám tedy s nesmělostí a samotářstvím vašeho dítěte něco nezdá, raději zajděte za odborníkem, nemusí jít vždy jen o „obyčejnou“ introverzi.

Tatínek Dalibor (42), syn Honza (14) a Mirek (12)

Jako dítě jsem byl vždycky spíše samotář. Divím se, že jsem se vůbec oženil… byl jsem prostě introvert, nebavilo mě si povídat s ostatními dětmi, nejraději jsem byl se svými modely, které jsem si lepil v modelářském kroužku. Starší syn Honza je celý po mně, je taky introvert. Kamarádí jen se dvěma spolužáky, chodí na keramický kroužek, kde nemusí mluvit, ale nám se zdá spokojený. Když chceme, odpoví nám, jen se nerad svěřuje. Prostě jsme to akceptovali, Honza je samotář, ale je naprosto zdravý a nic mu nechybí.